Byla jednou jedna dívka.... měla sen. Nebyla si jistá, jestli to opravdu chce. Poprvé co o svém snu pomýšlela jako o skutečnosti, psal se rok 2010. Jako blíženec bojovala sama se sebou chce-li či nikoliv. Nejednou se rozhodla, udělala první krok. Po té však její druhé já bylo silnější a ona opět ponechala svého snu. Pochopila, že život je o jiných věcech. Kvalitách. Hodnotách. A byla rozhodnutá, že nechá vše tak jak bylo, tak jak ji pán bůh stvořil. Věděla, že k tomu měla matka příroda svůj důvod. Začala věřit ve své kvality a snažila se stavět právě ONU "věc" jako svoji přednost. Spousta lidí ji od toho odrazovala. To přece i ona sama sebe. Byl to boj. Po té však se probudila, jednoho mrazivého rána, podívala se do zrcadla a pověděla si, že pokud to neudělá, bude toho třeba ve stáří litovat. A tak se dívka potácela v depresích, že ať udělá jedno či druhé, ať se rozhodne tak či onak, vždy ta druhá část jejího já bude nešťastná, že neudělala pravý opak.

 

"Mám strach. Bojím se. Bojím se, že budu brečet. A hodně. Ale zvědavost nade mnou vyhrála (ostatně tak jako vždycky) a kdybych to neudělala, přemýšlela bych o tom celý život a na stará kolena bych třeba byla nešťastná, že jsem do toho tehdy nešla."

 A tak si dívenka, která před pěti lety měla sen, sen splnila. O tom, že si sama nebyla jistá, jestli TO opravdu chce, o tom svědčí i to, že již několikrát měla domluvenou schůzku, den D... během pěti let již 3x... po té to vždy zrušila a žila dál. Ale to by nebyla ona, dívka s blonďatými vlasy a srdcem vášnivějším než sám život, srdcem zvědavým a zapáleným jít si za svými sny a plnit si je!

Ale trochu zpomalíme a začneme pěkně od začátku. Už na základce se mi za nos posmívali. Ale byli jsme děti. I já. A asi jsem si žádný komplex neodnesla. I když jsem byla naučená fotit se jen z jedné strany, ke stolu s přáteli si sedat ze strany aby když někdo bude po mém boku, viděl tu lepší část, na ulici chodit vedle přítele/ kluků z té lepší strany atd atd. Nevím ani jak bych ten pocit popsala, ale vždy když jsem se třeba procházela s klukem venku, randila, nebo byla na večeři... tak když náhodou si stoupl z té "horší" (podle mě) strany, tak jsem se cítila jako "nahá", nebo jak to popsat. A vždy jsem musela přeskočit na druhou stranu. Připadala jsem si moc přísná. Krom toho, že mám koutky na rtech spadlé směrem dolů a už to působí dost přísně, tak to podtrhoval celé ten můj nos. Vždy jsem to byla já ta zlejší, přísnější, starší... přitom jsem právě byla vždy pravý opak. A jsem. A měla jsem nějak vsugerované, že to asi ten nos. Že právě on ze mě dělá tu ježibabu.  

A tak jsem začala tehdá brouzdit internetem. Plastická operace nosu/ rhinoplastika. Hledala jsem doktory. Hledala jsem informace. Hledala jsem fotky PŘED a PO. Dívala se na videa. Nevím jak ani kdy přesně, psal se ale rok 2009 a mě to zavedlo k panu docentovi Měšťákovi. www.mestak.cz . Tehdy jsem se o něm dočetla spoustu zajímavých informací a pozitivních referencích. Dle toho co jsem našla, se jednalo o špičku mezi chirurgy ve střední evropě právě na nosy. Z prstu jsem si to nevycucala, takže jsem to tehdy někdy četla. Jeho web jsem měla shltanej, pročtenej, videa všechny shlédlá... a to vše několikrát. Věděla jsem, že pokud jednou....... tak to bude právě ON! 

Byla jsem tehdy ve třeťáku a já s dalšíma dvěma kámoškama jsme byly vybraní do Brna na raut v přírodovědecké fakultě (tehdy byla nově otevřená) v Campusu na Masaryčce. Měla tam být nějaká doktorská schůze a my měly na starosti občerstvení. Já stála u nápojového stolku. Byly jsme na chodbě před aulou do níž bylo vidět přes kulaté okýnka. Aula byla plná doktorů a dole přede všemi stál jeden a přednášel ostatním. Jaká to náhoda, že to byla přednáška zrovna o rhinoplastice. Na projekčním plátně jsem viděla obrázky plastiky nosů, PŘED a PO a zdály se mi nějaké povědomé. Na chodbě kde jsme čekaly u občerstvení stálo pár žen a předváděly prsní implantáty. Daly jsme se s nimi do řeči a já spustila, že bych taky chtěla nos. Ale jedině od jednoho jediného doktora. Od Měšťáka. Že jsem četla, že je nejlepší z nejlepších. Paní se silikonem v ruce se na mě divně podívala a pousmála se.... "slečno a vidíte vy toho pána co stojí dole v té aule a přednáší? Inu to je pan docent Měšťák." Nevěřila jsem svým uším! Očím! Proboha! To jako vážně?! Taková kapacita! A z Prahy v Brně? Na univerzitě? Na rautě? Na kterém obsluhuje zrovna Fortika (škola v Lomnici u Tišnova!) a zrovna na ní obsluhuji JÁ???!!! To musí být vtip!! NÁHODA?!

 O Měšťákovi jsem se krom toho, že je to špičkový plastický chirurg také dočetla, že pokud neuzná za vhodné, že operaci potřebujete, pošle vás domů a operovat vás nebude. Tehdy jsem si říkala.... "tyjo a co když zrovna já jsem ten případ? Co když zrovna mě pošle domů s tím, že mám nos v pohodě?" .... Ale do Prahy bylo daleko, pohovor s ním stál peníze a já byla chudá studentka co neměla ani na bus do té Prahy natož tolik peněz na tu operaci. A tohle byla šance!! Když měli přestávku, vyšli všichni z auly na chodbu a šli se pohostit k nám. Já stála u nápojového stolku. Netrpělivě jsem čekala, jestli se k mému stolečku přijde napít i on. A ano! Došel! Nespustila jsem z něj oči! Chtěla jsem ho oslovit. Vše to na něho vychrlit, ale sotva by se ve mně krve dořezalo, jak jsem byla vzrušená/nérvózní, že se to vůbec děje. Takový adrenalin!! Prostě chápete jaká to náhoda? Říkala jsem si "to je ZNAMENÍ!". Pavlíno seber odvahu a otevři pusu! A nic. Odkráčel si se skleničkou v ruce a já propásla svoji šanci. Bože jsi blbá! Říkala jsem si. Ale ještě nebylo všem dnům konec. 

 Přednáška pokračovala.  

Já na chodbě, srdce mi bušilo, byla jsem úplně u vytržení... "To je vážně on. Stojí tam dole a všem povídá o nosech. To něco musí znamenat!" pokřikovala jsem na kamarádky. Když přednáška skončila, musely jsme celou aulu poklidit. Jo! Šance číslo dvě a nesmím ji propásnout!!! Měšťák stál dole, se všemi se loučil a aula se pomalu vylidňovala až jsme tam zůstaly jen my holky z cateringu a on. Tak se seber! ANO! Namířila jsme si to k němu. Proboha... jak mi bušilo srdce Ani nevím proč, ale bylo to jako jít oslovit nějakou celebritu. "Dobrý den, Vy jste pan Měšťák že ano? Víte já o vás četla, že když neuznáte za vhodné, že by jste daný nos operoval, tak pošlete klientku/ka domů. A víte, já mám tento nos a teď pojedu na Rodos na praxi zahraniční a moc ráda bych si tam vydělala na operaci plastickou a chtěla bych na ni jít právě k Vám a tak když už jste tu, mohl byste mi říct, jestli má vůbec cenu jezdit na pohovor do Prahy, jestli je můj nos operovatelný?"... ANO! Přesně takhle jsem to tam na něj vyklepaným hlasem vyhrkla. Pán s šedivými vlasy a v saku mě chytl lehce za bradu a otočil si moji hlavu ze strany na stranu. Druhou rukou přejel přes vrcholek mého nosu a řekl. "Slečno, vy jste na mě pokukovala už nahoře u nápojů, že? Já jsem viděl jak se na mě díváte. No Vy máte typické MAKEDONSKÉ RYSY. Tento typ nosů mám nejraději. To se ťukne tady a tady a za půl hoďky máme hotovo. Tady máte moji vizitku. Napište mi e-mail, i o vaší cestě na Rodos a vzhledem k tomu, že jste studentka a velice milá a sympatická, dám Vám 20% slevu, pokud mi napíšete. Naschledanou."

Šťípněte mě někdo! To se opravdu jako právě stalo??!!! Nemohla jsem uvěřit.

Ä letělo se do Řecka. Přesně o prázdninách 2011 začal můj život od základů. Možná proto, jsem si právě tohle datum chtěla s kamarádkou vytetovat! A možná i k tomu se jednou rozhoupu! A přesně jak jsem věřila, tak se i stalo. Trkanová si na konci čtyřměsíční praxe odvážela 30tisíc na korunu přesně a dokonce do měsíce začala bydlet sama!          Jenže místo na Rodos se nakonec letělo na Sardínii. A to se mi změnil život od základu. Rok 2012 utekl jak voda, 2013 jak by smet, kdy jsem měla domluvenou již schůzku, ale kvůli opravdu dlouhé čekací době, kterou čekáte na Váš termín (v mém případě tehdy 4 měsíce), jsem nevěděla, že tou dobou nebudu v Česku a tak z toho opět sešlo, po té se píše rok 2014 a to jsem dostala termín na leden 2015. A byl tu den D. Úterý, 20. ledna 2015 16:00 v Praze na klinice Esthé. Seděla jsem v čekárně asi dvě hodiny. Říkala jsem si, ty jo, co když se nedostanu ani na řadu? Vždyť už je šest večer. Z první čekárny na recepci už jsem byla poslána do menší čekárny, kde již bylo jen pár židlí a bílé dveře, za kterými šel slyšet ten mužský charismatický hlas. Už jsem tu. Takový kousíček. Mám to/ HO na dosah! 

 

Ten den jsem si nebyla jistá. Ostatně ani jako v den operace. Ale ten den, jsem šla opravdu jen na pohovor. Již jsem byla dospělejší a sebevědomí jsem měla na jiném místě než tehdy v 17 ti letech, kdy jsem panu doktorovi psala první dopis. Již jsem si nebyla jistá, jestli to opravdu chci. Ale musela jsem to zkusit. Jít tam. Vidět ho. Slyšet ho. A uvidím jaký z toho budu mít pocit. 

 

A bylo to tu.

 

Další..... (ozvalo se z ordinace).

 

A já vešla do dveří. Uvnitř  seděl člověk, ze kterého  jiskřila neskutečná energie. Podal mi ruku, měl zrovna telefon u ucha a telefonoval. Usmíval se. Z jeho hlasu šlo tolik energie! Z jeho gest! Pohledů. Nedokážu popsat slovy, co ten muž, osobnost, pán, doktor, člověk, bytost.... co ve mně zanechal. Jak neskutečné bylo to setkání. V ten moment, jsem věděla, že se nemám nad čím rozmýšlet. Přesně pro TO, jsem si tam šla. Přesně pro ten pocit. Jen několikrát v životě se Vám stane, že potkáte někoho, na něhož budete vzpomínat navždy. Na to samotné setkání a na ten samotný okamžik, moment s ním. A právě v ten den se mně to přihodilo. To člověk musí zažít. Aby to pochopil. To ani slovy popsat nelze. Přála bych každému, aby měl alespoň 2 minuty možnost si s tím člověkem podat ruku, podívat se na něj a prohodit s ním pár slov. Nezapomenutelné. 

 A odcházela jsem s termínem operace.

 A byl tu den D. Ještě ráno jsem stála před zrcadlem a prohlížela se. Fotila. Byla jsme nervozní. Opět nejistá, jestli TO opravdu chci. Opět jsem cítila ten provinilý pocit, že se na sobě dopouštím snad něčeho špatného. A ani jsem se nenadála a už jsem byla na soukromé klinice Esthé na Příkopě pod Václavákem. Šup ještě se vyfotit těsně před zákrokem. Tenhle měsíc již po druhé v nemocničním pyžámku, tak ať to máme do sbírky. Tentokrát mám v ceně zahrnuté i tyhle sexy punčošky. (Sotva jsem do nich narvala ty moje vychrtlý nohy!) 

A píše se den 13. dubna 2015. Dívka otevřela oči. Nevěděla, co ji čeká. Bolela ji trochu hlava a zuby. Měla šílené sucho v krku. Nos měla zacpaný tampóny a nemohla přes něj dýchat. O to víc měla sucho v ústech. Celý den musela hladovět, to byla asi nejhorší část celého tohoto velkého představení. Bolest po pár hodinách na obličeji vůbec necítila, ale ty záda. Ležet jen a jen na zádech... nemoct se převalit a lehnout si na bok. AU!

                                  

  Den druhý aneb nekousat nic tvrdého. Nemluvit. Jen ležet na zádech a dýchat pusou. Oči víc napuchlé a už se nám pěkně zabarvují. A ty záda!!!                                                 Den třetí opouštíme nemocnici vymalovaní fialově růžovo modro hnědě.... a to prosím vše nature žádný make-up :-D .... a následuje nejdelších 14 dní v životě.

                                 

 Nos v sádře. Aneb jaký asi bude.

Když jsem se kamarádky, která tuto operaci podstoupila před rokem, ptala, jak dlouho po operaci budu "mimo", neschopná cvičit (když jsem se do toho teď tak zapálila a šly konečně vidět nějaké výsledky), tak mi odpověděla, že první měsíc neviděla slunce, jak z toho byla K.O. a následný měsíc to samé. Že minimálně na dva měsíce se mohu rozloučit se vším, že budu úplně z toho vyřízená. 

Aha. 

To mi asi nikdo neřekl :-D .... 

Měl to být nejteplejší týden v měsíci. Wau! A to mám jako ležet doma v posteli?? A tak 14 dní, co jsem si myslela, že mi dokonce bude muset někdo chodit i do obchodu nakupovat jídlo a doma vařit a starat se o mě a že budu totálně mimo, vyřízená a nevylezu 14 dní z domu.... tak probíhalo následovně :-D .... někdo zapomněl mému tělu asi říct, že jsem pár dní po operaci a že bych měla ležet a stonat.... 

Doma se nám to ještě trochu více zabarvilo :-D

 

A psalo se 26. dubna. Neděle. Den do sundání sádry. Šup si udělat fotky na památku :) Už ani oteklí tolik nejsme ani modřiny nemáme :) Těšíme se!!! (Nevím, proč to píšu v množném čísle, ale asi za všechny ženský který nosím pod kůží a že jich je dost! :-D )

 A byl tu den D!!!  27. dubna 2015, 7:30 Praha, sundání sádry!

 

Pocity? První dojem? No. Ani Vám nevím. Šíleně jsem se těšila a šíleně jsem se bála. Konečně jsem to spatřila. To, co mi tam pan Měšťák vykouzlil. Že splnil přesně mé očekávání. Být jemnější, decentnější..... a přitom stále já. Svá. 

Dnes jsem se dostala do fáze, kdy jsem neskutečně vděčná, že jsem to po těch pěti letech nevzdala a šla jsem na tu operaci. Neskutečně šťastná a vděčná za to, že jsem si vybrala právě tak úžasného člověka a doktora jako je právě pan docent Jan Měšťák. Vřele všem mohu doporučit!!! Neukáže Vám sice v počítači 3D ukázku jak budete vypadat. Ani Vám to nenakreslí na papír. Jen Vám to ukáže prstem ve vzduchu a poví slovy, jak Vám to udělá. Ale věřte tomu, jen jeho úsměv, slova a oči, ty Vám dají tak neskutečnou důvěru, že nebudete ani na vteřinu pochybovat o tom, že by to dopadlo jinak, než přesně tak, jak jste si to vysnili. Navíc operace absolutně vůbec nebolí a čtvrtý den jste fit a můžete jít klidně do kina nebo se opalovat na přehradu a cukrovou vatu přesně tak, jako jsem se vydala já. 

A závěrem jen jediné. Když jsem dnes začala psát tento článek, ani ve snu by mě nenapadlo jak to zase protáhnu. Chtěla jsem to napsat ve zkratce. Pokusila jsem se o to alespoň tím, že jsem tu do detailu nepopisovala setkání s panem doktorem (a že bych mohla napsat rovnou celý sloh na několik stran! A to jsem s ním pobyla jen pár desítek minut). Pokud uvažujete nad operací nosu, stejně jako jsem uvažovala já, nebojte se našetřit si a zaplatit si za pořádné profíky se zlatýma ručičkama, které Vám i Vašemu okolí vykouzlí dřív či později úsměv na tváři a Vy nebudete ani chvilinku daného okamžiku uvažovat o tom, že jste se rozhodla špatně.  Věřte tomu, že to stojí za TO! A na něco, co by Vám mohlo "změnit" život, se vyplatí našetřit :) ).                                                                                                                                                                                                                                  PS: Dnes mě snad neupálí, když už nemám ten ježibabovský nos :) A vlastně jsem to psaní protáhla až do druhého dne, tudíž máme tu krásného prvního Máje. Lásky čas. A já bych Vám nyní ráda kousek té lásky posledníma fotkama, ze kterých snad září štěstí a vděk, ....darovala.

Krásný večer milí čtenáři :)

 

 

 

 

Před

Rhinoplastika

Po

Rhinoplastika
Rhinoplastika

Příběh o dívce, která měla sen a šla si za ním.

Kategorie: Jan Měšták Obličej a hlava, Operace nosu,

Konzultace

Objednejte se na konzultaci přímo na naší klinice.

Objednat se

Callback

Nechte nám na sebe kontakt, ozveme se vám!

Zavolejte mi

Poradna

Napište nám, odborníci zodpovídají vaše dotazy online.

Chci poradit

zákroky, které lidé také využívájí

Současně s operací obličeje lze často provádět tyto operace a využít naše výhodné cenové balíčky: